V prosinci roku 2017 uplynulo již 230 let od narození našeho slavného rodáka, předního světového a českého fyziologa, anatoma, biologa, básníka a filozofa Jana Evangelisty Purkyně. V dějinách českého národa není mnoho osobností, jejichž činnost na poli vědeckém a společenském by byla natolik výrazná, hluboká a všestranná, tak jako Janova.

Jan Evangelista Purkyně se narodil na libochovickém zámku 17. prosince 1787. Byl prvorozeným synem Josefa Purkyně, obročího na libochovickém panství Dietrichsteinů, a jeho ženy Rosálie, rozené Šafránkové. Když bylo Janovi šest let a jeho mladšímu bratru Josefovi dva roky otec umírá. Matka se s oběma syny musela přestěhovat a žít velice skromně.

Chytrý a bystrý Jan začal chodit do české libochovické školy. Na přání matky odešel v jedenácti letech na dietrichsteinské panství Mikulově, kde roku 1804 absolvoval piaristické gymnázium a poté seminář. V klášterní škole ve Strážnici v místě, kam chodil do školy i Jan Amos Komenský, zahájil svou učitelskou dráhu. V této době studuje spisy vychovatelské a filozofické. Ty na něj velmi zapůsobily, proto odešel studovat na pražskou univerzitu. Začal na filozofické fakultě a hlubší biologické poznatky, o něž se stále více zajímal, získal na lékařské fakultě, kterou ukončil v roce 1818. Nechtěl však být praktickým lékařem, ale lákaly ho teoretické problémy medicíny a proto několik let působil jako univerzitní asistent. V roce 1823 se mu naskytla možnost stát se univerzitním profesorem fyziologie ve Vratislavi. Zde žil dvacet sedm let. Založil zde samostatný fyziologický ústav, který byl první na světě.

V roce 1827 se Purkyně oženil s dcerou profesora Rudolphiho Julií (1800–1835). Z manželství vzešly čtyři děti. Jeho dcery Johanna a Rosalie zemřely v roce 1832 při cholerové epidemii. O tři roky později skonala i jeho manželka na tyfus. Purkyně zůstal sám se synem Emanuelem (1831–1882) pozdějším botanikem a Karlem (1834–1868) známým malířem.

Jan Evangelista Purkyně učinil mnoho objevů a zabýval se tolika vědeckými problémy, že je všechny nelze ani uvádět. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837. Zde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi odváděl tvrdou badatelskou práci, ta z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy. Patří k nim řada po něm nazvaných útvarů a jevů jako „Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky – vnímání světla okem, Purkyňův jev – vnímání barev okem“.

V roce 1850 se J. E. Purkyně vrací na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd a nositelem Leopoldova rytířského řádu. V roce 1853 založil přírodovědecký časopis Živa.  Na jeho stránkách šířil nejrůznější vědecká témata.  Jeho prostřednictvím se mu podařilo prohloubit zájem české veřejnosti o vědu a techniku.

V 60. letech 19. století Purkyně nescházel u žádného většího počinu české politiky, vědy a kultury. Jeho pružné chápání a činorodost jej sbližovalo s mladší generací. Své postoje a názory prokazoval i v Českém zemském sněmu, do kterého byl zvolen v roce 1861. Stýkal se s politiky, novináři, vědci, ale i s mladými českými umělci např. V. Hálkem, J. Nerudou, K. Sabinou, J. Mánesem, J. V. Myslbekem apod. Nechyběl v řadách Sokola, Hlaholu, Svatoboru.

Naposledy se Purkyně ukázal široké české veřejnosti v dubnu 1868, kdy byl vyzván, aby učinil jménem české vědy poklep na základní kámen Národního divadla.

28. července 1869 dvaaosmdesátiletý Jan Evangelista Purkyně zemřel. Pochován je na vyšehradském hřbitově.